Zápisky z terapie: Existenciální hrůza z toho, že se zrovna nic neděje
Nedávno jsem seděl na terapii a s naprosto vážnou tváří si stěžoval na naprosto bizarní problém. "Žiju teď nějak moc v přítomnosti," vysvětloval jsem, "nedokážu se soustředit na budoucí kroky a celé to působí jako nějaká snová sekvence." Zkrátka něco jako ten nejtáhlejší záběr z artového filmu, kde se jen dvacet minut zírá na tekoucí vodu a čekáte, co z toho proboha bude, nebo jako když se hlavní hrdina snaží zapálenou svíčku odnést z jednoho konce na druhý (reference na A. Tarkovskyho).
Čekal jsem diagnózu nebo alespoň solidní behaviorální tabulku, jak tenhle blok zlomit. Psycholožka se na mě místo toho podívala a s ledovým klidem mi naservírovala: "A je to vlastně špatně? Pokud na vás zrovna není vyvíjen tlak, tak prostě zkuste chvíli žít jen tím momentem."
Můj mozek, zvyklý analyzovat a brát realitu jako rovnici k vyřešení, okamžitě nahlásil kritickou systémovou chybu. Být v momentu? Bez neustálého plánování? Vždyť to působí jako těžká derealizace. Komerční mindfulness průmysl nám sice odevšad tvrdí, že žít "tady a teď" je ultimátní cíl, ale nějak u toho taktně zapomíná na jeden drobný vedlejší efekt - když to fakt uděláte a ten vnitřní monolog zmlkne, připadáte si, jako byste ztratili příčetnost.
Jsme tak posedlí přesvědčením, že každý náš krok musí nevyhnutelně směřovat k nějakému finále, že když se ten motor obav zastaví, připadáme si, jako bychom přestali existovat. Moje "snová sekvence" nebyla deiluze. Byla to prostě jen děsivá absence mého oblíbeného stresu. Toho neustálého šepotu, že musím něco dělat. Najednou nebylo co předvídat a čeho se v budoucnu bát, a tak moje ego usoudilo, že tohle zkrátka nemůže být realita.
Terapeutka měla nakonec - k mé hluboké skepsi - pravdu. Pokud zrovna nehoří svět nebo nehoním deadline, proč mám neustálou tendenci ten klid patologizovat? Ten pocit neskutečna není nemoc, kterou je třeba léčit dalším harmonogramem. Je to jen těžký absťák po neustálém řešení budoucnosti.
Nezbývá mi nic jiného než zkusit novou disciplínu: nechat to chvíli plynout a nesnažit se z té snové sekvence hystericky probudit dřív, než mě realita zase sama dožene.