Začínat neustále s někým novým je UNAVUJÍCÍ
Tohle je příspěvek, který především ventiluje posledních několik měsíců keců a sraček, které jsem musel řešit. Možná se v tom někdo taky najde.
Online seznamování za posledních pár let radikálně změnila.
V jedné chvíli sledujete Toma Hankse a Meg Ryan s neuvěřitelně vytahanými kalhotami, jak si píšou po mailu, a hned na to sedíte na záchodě a svajpujete vpravo/vlevo nad náhodnými lidmi ve vašem okolí.
A zejména během pandemie se situace výrazně zhoršila, protože se lidé nudí a hledají pouze validaci nebo dočasného klauna, co je zabaví -- o tom zase jindy.
Je stále těžší poznat někoho "skutečného" a koho zajímáte, aniž byste riskovali, že daná osoba má v záloze spousty dalších lidí, se kterými si udržuje otevřené dvířka. A to i zejména, pokud jste spolu byli na několika schůzkách.
Popravdě jsem se nechtěl nikdy příliš zajímat o to, s kolika dalšími chlapy si holka píše/randí (ignorance is bliss) a informace mám tedy tudíž ze situací, kdy byly protějšky, se kterými jsem randil, nadměrně sdílné.
Ale tohle vše je tak vyčerpávající!
Muset poznávat lidi znovu a znovu.
Pak si myslíte, že jste někoho konečně našli, někoho kdo by mohl zůstat ve vašem spektru delší dobu, než je jen ometení chlupů jakéhokoliv zvířete co mají doma.
Někdy mám pocit, že celý můj polygamní život nevyplynul z ničeho jiného než z napodobování ostatních.
Poznáte jejich zájmy, jejich osobnost, začnete si pomalu vytvářet nějakou důvěru. Uběhne několik měsíců a skončíte, jenom aby se celá maškaráda mohla zase opakovat.
Procházet touhle žumpou sraček, jen abyste mohli najít někoho dalšího, kdo stojí za první rande, natož vůbec za delší poznávání a nesnažil se vám neustále předhazovat svojí pózu, kdeže jak není dokonalá a děsně kůl.
Začínám být tak zkažen nedůvěrou, že když se mi někdo vyznává z toho, co má nebo nemá rád, vůbec to neberu vážně, nebo přesněji řečeno, chápu to pouze jako svědectví o jeho autostylizaci.
Jsem z toho unavený. Jsem na to už starý.
A uvědomuji si, že to může vyznít, že to příliš pronásleduji (rozuměj: hrotím), ale tak to není. Neusiluji o vztah. Ne hned.
Ale přemýšlím, jestli to není pouze tím, že všechny moje předchozí vztahy byly tak zvláštní, že nedokážu racionálně posoudit jaké to je mít něco hezkého? Nevím.
Vím jen, že mě už přestalo bavit se týden co týden probouzet vedle někoho jiného. Po nějaké době, po nějakém počtu lidí, z toho přestává být frivolně bohémský požitek a stává se z toho tíha, že nikdy nikoho nepoznáte a nikdo vás.
I přes svojí introvertní povahu bych byl raději, kdybych mohl poznat někoho organicky tj. mimo aplikaci. Někde venku.
Samozřejmě, až COVID skončí (čert ví kdy), bude možnost potkávat lidi osobně, ale i to je těžké. Pro plachého introverta se sociální úzkostí.
A ještě s mým způsobem flirtování - který vypadá následovně:
Dlouho (a zřejmě nepříjemně) zírat na osobu, co se mi líbí a doufat, že bude odvážnější, než já.
Jak víte, že je někdo svobodný? Co za člověka vůbec hledá? Jestli byste byli nějakým způsobem vůbec kompatibilní?
Jak víte cokoliv jiného, než je jejich vzhled?
Žasl jsem nad neuvěřitelnou lidskou schopností přetvářet skutečnost k obrazu přání či ideálů, ale neváhal jsem a přijal interpretaci své vlastní osoby.
Nakonec vám alespoň to bio na profilu trochu napoví, co za očekávání vlastně mají.