věhlas a laskavost.
Když jsem sledoval film The Green Knight - volně inspirován básní "Sir Gawain and the Green Knight", tak jsem nečekal, že se bude jednat o snímek tak existencionální a zaměřující se na vlastní hodnotu a smrtelnost.
Po jeho skončení mi chvíli trvalo, než jsem se přizpůsobil zpět skutečnému světu a jeho entropii. Ohromující a nádherný film.*spoilers ahead*
Jedna věc, která ve mně po konci nejvíce rezonovala byla dichotomie mezi "dobrotou" a "velikostí", na kterou upozornila postava Esel hned v okamžiku, kdy se mladý Gawain chystá na svojí výpravu. Gawain zápasí s tím, že není Veliký rytíř, a jakmile ho Artuš požádá aby mu vyprávěl nějaký příběh, nebo se ho jeho okolí ptá, zda už je konečně rytířem, umocňuje se v něm ten pocit nejistoty, studu a rozpaků. Všechny tyto aspekty ho ženou a proto tak horlivě přijme výzvu Zeleného rytíře.
Když pak dojde na jeho výpravu, vidíme jak s ní zápasí; okraden bandity, vyhladovění, téměř ztratil ctnost vůči manželce muže, který neudělal nic jiného, než že mu prokázal laskavost, ne zrovna legendární úspěchy hodné Velkého rytíře. Když pak Gawain nahlédne do záblesků své budoucnosti, vidíme, co se stane když uteče. Další selhání.
Stane se tím Velikým, ale už není dobrý člověk a to nakonec povede k pádu království. Rozhodne se tedy umřít jako laskavý člověk, místo toho aby lhal a stal se věhlasným, což mu nakonec umožňuje být obojí.
Myslím, že Lady Bartilek v předposledním aktu přímo naznačuje, že mnoho rytířů zápasí na jejich výpravách, ale ona, nebo ostatní vypravěči, mění či pozlacují jejich špinavé části, protože to nakonec vytváří "lepší" příběhy.