Umění nesrat sám sebe
Blaise Pascal kdysi suše poznamenal, že veškeré neštěstí lidstva pramení z jediné věci: z neschopnosti sedět v klidu sám v pokoji. Když se rozhlédnete po současném společenském rituálu masového srocování, zjistíte, že jsme z téhle neschopnosti neudělali pouhý zlozvyk, ale rovnou celou kulturní doktrínu.
Kolektivní hluk dnes funguje jako anestetikum. Sledovat potřebu neustále se shlukovat do hlučných, agresivně pulzujících davů není obrazem sociální vitality, ale spíš diagnózou panického strachu z vnitřního vakua. Jakmile se ztlumí basová linka festivalu, vypne proud notifikací a člověk se ocitne v místnosti, kde jediným přítomným objektem je jeho vlastní vědomí, dostaví se totální existenciální error. Arthur Schopenhauer to ve svých úvahách o kyvadle mezi utrpením a nudou trefil přesně: lidský duch s minimem vnitřní substance potřebuje neustálé vnější dráždění. Nuda je pro prázdnou mysl hrozbou, protože ji nutí nahlédnout do vlastního metafyzického suterénu - a tam často není vůbec nic, jen ozvěna cizích názorů a banalit.
Zásadní nuance, kterou moderní sociální aparát odmítá chápat, leží v rozdílu mezi samotou (solitudo) a osamělostí (desolatio). Být o samotě neznamená sociální patologii, exkomunikaci ani depresi. Znamená to schopnost vést se sebou smysluplný dialog, jak o tom psala Hannah Arendt. Pokud však někdo potřebuje cizí přítomnost jen jako lidský štít proti děsu z vlastní bezobsažnosti, nejde o přátelství ani o pospolitost. Jde o prachobyčejný parazitismus na cizí pozornosti.
Schopnost snést vlastní společnost je fundamentálním měřítkem vnitřní integrity a sebeúcty. Pokud člověk zjistí, že se sám se sebou k smrti nudí, měl by to brát jako nejhlasitější možný varovný signál: stal se z něj nudný spolubydlící pro jedinou entitu, které se do konce života nezbaví - pro sebe samého.
To neznamená propadnout osamělosti - jde o to nezačít se sám se sebou nudit. Lidé, kteří se ve vlastní společnosti nudí, se mi totiž z hlediska vnitřní sebeúcty zdají být ve vážném ohrožení ~ Andrej Tarkovsky
Naučit se pobývat o samotě bez nutkavého sahání po digitálním dudlíku nebo vyhledávání davové kakofonie není asketický vrtoch. Je to základní mentální hygiena a nutná podmínka pro to, aby se člověk nestal jen reaktivním automatem v Heideggerově světě das Man - světě, kde všichni dělají to, co dělají ostatní, hlavně aby nikdo nemusel ani na sekundu přemýšlet o tom, kdo vlastně je.