Temné dny
Skutečnost, že si zpětně rekapituluji svoje depresivnější období má být asi pokus o zjištění, že to bude už lepší.~
Vzpomínám si na období, jak jsem jen sedíval doma a cítil se tak "nijak". Jenom pod tíhou deky, která mi potlačovala jakékoliv emoce a chuť cokoliv dělat.
Nikam jsem nechodil, s nikým jsem se nechtěl stýkat a snažil se od toho všeho utéct čtením knížek, snažíc se v postavách příběhů najít určitou formu katarze nad vlastní nechutí se sebou něco dělat.
Pamatuju si, že jsem byl smutný.
Byl jsem domluven s tehdejším kamarádem, že se sejdeme; byla to čistě situace 1v1 - potřeboval jsem aby mě odvezl, byť si nepamatuju už kam.
Co si ale pamatuju je, jak neuvěřitelně zvláštní a divné to bylo...
Obvykle jsem dost energický člověk, který nedává najevo své vnitřní pocity před druhými (maskování vlastní intimity). Prostě působím, tak nějak normálně a, ehm, někdy i jako vtipný člověk.
Ale jak jsme tak seděli v autě, začalo mi docházet, že jsme spolu ani nemohli komunikovat a vzpomínám na ten pocit, že prostě nemůžeš. Že to nejde.
Jako by se svět točil daným směrem a ty prostě nezapadáš do správné entropie.
Byla to tak hluboká nejistota, že cokoliv bych býval řekl, by mi bývalo přišlo nezajímavé, nedůležité nebo otravné.
Že všechny kolem sebe jen vysávám a vytvářím v nich pocit bezradnosti a smutku.
Že všechna jejich bída je mým přičiněním.
Tak jsme tak jeli několik hodin, převážnou část v naprostém tichu, které občas vyrušilo nucené povídání. Nebo ani ne tak nucené, ale cokoliv co jsem vypustil z pusy, mi přišlo zvláštní a nepříjemné... až takové trapné.
Když jsme dorazili do destinace, tak jsme se rozloučili a po pár dnech ze začal ten nekonečný void smutku opadat.