Rewatching Amelie
Vidět Amélii z Montmartru (2001) od Jean-Pierra Jeuneta ve dvaceti působí jako únik do roztomilé, akordeonem podbarvené pohádky; pustit si ji znovu s reálně odžitými zkušenostmi je spíš jako sledovat případovou studii těžké vyhýbavé vazby. Ten posun v empatii dává dokonalý smysl - je to nevyhnutelné prozření, že její manický altruismus je jen vysoce funkční obranný mechanismus.
Jeunet si ze svých kořenů v cinéma du look (Delikatesy, Město ztracených dětí) přenesl frenetickou vizuální gramatiku a vystavěl přesaturovaný, pohlednicový Montmartre, který funguje méně jako historická Paříž a víc jako hermeticky uzavřené psychologické pískoviště. Díky osobitému digitálnímu color gradingu Bruna Delbonnela - který záběry zalévá do klaustrofobních jantarových tónů, nefritově zelené a sytého karmínu - vytváří mizanscéna filmu konejšivé, agorafobní lůno. Amélie není jen výstřední; má panický strach z toho, že by byla skutečně viděna.
Její izolace je rozebírána skrze klasickou filmovou mediaci a voyeurismus:
- Autorský komplex: Amélie neustále zprostředkovává realitu pomocí fyzických aparátů - dalekohledů, alb z fotokoutků, televizních obrazovek a klíčových dírek. Vystupuje jako neuvedená režisérka v životech druhých, aby produkovala katarzi, zatímco sama zůstává striktně mimo záběr.
- Semiotická překážková dráha: Její komplikovaná hra na kočku a myš s Ninem Quincampoixem (Mathieu Kassovitz) není ani tak romantickým laškováním, jako spíš využitím hádanek jako zbraně k odkládání děsivého, nestrukturovaného lidského kontaktu.
- Renoirova analogie: Raymond Dufayel, „Skleněný muž“, explicitně diagnostikuje její neurózu skrze obraz Snídaně veslařů od Pierra-Augusta Renoira. Amélie je ta dívka se sklenicí vody: fyzicky přítomná v kompozici, hyper-pozorná k okolní dynamice, ale naprosto odtržená od hřejivé pospolitosti plátna.
Mládí vám dovolí romantizovat si házení žabek na Canal Saint-Martin v samotářské blaženosti. V dospělosti člověk pochopí, že skutečný narativní oblouk Amélie není o napravování pařížských podivínů, ale o vypálení jejího vlastního panoptika a podstoupení rizika, že někoho potřebovat znamená zranitelnost.