Recenze: Nolanova Odyssea je homerický banger, u kterého si (opět) nadšením cvrknete do kalhot
Dlouho jsem tvrdil, že filmům Christophera Nolana tak trochu chybí „šťáva“. Že jeho striktně formalistický styl, utápějící se v chladné kalkulaci a posedlosti časem, se mnou na emocionální rovině prostě nic nedělá. A pak, v dávném roce 2023, přišel Oppenheimer. Film, který jsem označil za jeho zdaleka nejlepší dílo - suverénní záležitost nasáklou sebevědomým, leč rafinovaným stylem, jaký jsem u něj do té doby neviděl. A sakra, ten chlap to dokázal znovu.
Odyssea (The Odyssey) je jeho nejnovější gigantický letní blockbuster narvaný slavnými jmény, a je to absolutní nářez. Ale je to nářez způsobem, který je stále bytostně nolanovský. Ano, samozřejmě se rozumí samo sebou, že audiovizuální prezentace je naprosto bezchybná. Plátno v IMAXu ze mě doslova strhalo oblečení a donutilo mě posrat se strachy i úžasem, zatímco hudba by obstála i v těch nejlepších wagnerovských operách. Jenže to je přesně to, co od Nolana už tak nějak automaticky čekám. Vím, že když jdu na jeho film, dostanu fenomenologický zážitek, na který mé ušní bubínky hned tak nezapomenou. Co mě ale tentokrát zasáhlo mnohem víc, jsou silné existenciální motivy, které do příběhu vstříkl.
Po zhlédnutí Odyssey by si jeden mohl cynicky říct, že Nolan už v podstatě natočil ten samý film popáté. Ale víte co? Ono je to vlastně docela boží. Zdá se, že Nolan je jako správný auteur fixován na určité primální motivy ukryté hluboko v mužském srdci - na tíhu viny z toho, že jste vlastníma rukama změnili svět k horšímu (což jsme viděli už v Oppenheimerovi), smíchanou s dekonstrukcí hrdinského mýtu z jeho akčnějších kousků. Zkrátka a dobře, není to poprvé, co vidíme protagonistu, který se cítí pekelně mizerně kvůli svým vlastním chybám, zatímco se vydává na epickou cestu, aby zachránil svůj lid. Kryštofe, tohle už jsi nám do třídy přinesl popáté. Ale zatraceně, já toho pořád nemám dost. Možná je to tím, že zrovna Odyssea je absolutním archetypem tohoto narativu. Je to ten prapůvodní monomýtus (zdravíme Josepha Campbella), fundamentální text, který formoval moderní vyprávění na tisíce let dopředu. Témata tu působí neuvěřitelně lidsky a všechno má až prehistorický, živelný ráz. Nolan přidává do mise-en-scène vrstvy, díky nimž je tento příběh mnohem tragičtější a pohlcující než původní literární epos.
Někteří trollové obývající internetové stoky si možná budou stěžovat na nedostatek historické přesnosti. Ale protože jsem racionálně uvažující člověk s alespoň špetkou mediální gramotnosti, je mi to srdečně jedno. A jasně, najdou se tu rušivé elementy - občas probleskne příliš moderní dialog nebo mě oslepí tvář Charlize Theron, která prostě vypadá, že naprosto přesně ví, co je to iPhone. Ale spoustu těchto aspektů snadno přejdete, protože tohle zkrátka nelze brát jako doslovnou adaptaci, a silně pochybuji, že by Nolan chtěl, abychom film takto vnímali. Je to spíše moderní převyprávění. Snímek dýchá atmosférou lidí z 21. století, kteří pro nás hrají představení (takové menší brechtovské odcizení), a vůbec se nesnaží tvářit jako autentický historický řecký spektákl. Z akademického hlediska je to mnohem zajímavější přístup. Film díky tomu působí nadčasově a zvláštně cize, i když to občas lehce zatahá za uši.
Nejvíce rušivým prvkem je paradoxně asi ta obrovská přehlídka hvězd. A to ne kvůli hereckému obsazení samotnému, ale proto, že každý herec jako by hrál ve svém vlastním žánru. Někteří zapadli do filmu naprosto dokonale - Matt Damon podává podle mě nejlepší výkon celého snímku. Bere mytologickou auru Odyssea a geniálně ji propojuje s moderním, civilním herectvím. Působí jako epický hrdina, který je ale zároveň úplně obyčejnej, pohodovej chlápek. Damon tady zkrátka do puntíku pochopil zadání. Na druhé straně máte Anne Hathaway, která je sice taky skvělá, ale v naprosto jiné rovině. Její projev je záměrně přepálený, teatrální a chvílemi máte pocit, že hraje v úplně jiném filmu než Damon. Není to špatné, jen... jiné. A to platí pro většinu ansámblu. Každý si tu hraje svou vlastní, osobní verzi Odyssey. Viděl jsem spoustu internetových diskuzí o tom, kdo podal nejhorší výkon, a myslím, že je to naprostá ztráta času. Pro mě to spíš vypadá, že se na place sešla parta špičkových profesionálů, kteří si prostě jen fantasticky užívají epickou hru na hrdiny.
Zpočátku jsem měl velkou skepsi vůči art direction (výpravě). Když jsem poprvé viděl ty šedé, fádní, nudné zbroje, byl jsem zklamaný, že se tvůrci nepustili do něčeho vizuálně odvážnějšího nebo bizarnějšího. Ale v kontextu celého díla musím uznat, že tenhle strohý purismus do Nolanova světa přesně sedí. Prostředí je tu totiž na hranici postapokalypsy - děj se odehrává ve světě, kde se společnost už dávno zhroutila do sebe. Všechno je pusté a osamělé. Nolanovy filmy občas vizuálně trpí tím, že vypadají až příliš „normálně“ a nestylizovaně, ale tady ta vizuální prázdnota dokonale podporuje tíživou atmosféru. Tohle zkrátka není šťastný svět. Magie je zde navíc zobrazována jako děsivá a chvílemi naprosto nepochopitelná entita, přesto si však zachovává ohromnou zdrženlivost. Bohové se tu neobjevují na každém rohu, aby si s Odysseem u kafíčka pokecali, jak to dělají v původním eposu. Když už zasáhnou, má to svá striktní pravidla. Mnohem častěji vnímáme jejich přítomnost skrze animismus - běsnící přílivy a blesky nám ukazují božskou sílu, aniž bychom potřebovali vidět herce ve falešných vousech. Když vám příroda a živly dělají podstatnou část narativu, víte, že se dotýkáte něčeho skutečně primálního.
Ale pokud si mám na něco opravdu rýpnout, namířím svůj hněv na věc, kterou u Nolana kritizuji pravidelně. Z toho střihu mě zase jednou brali čerti. Spousta jeho filmů trpí dojmem, že chtějí mít ty „nudné povídací scény“ co nejrychleji za sebou, aby se mohlo jít dál. Výsledkem jsou dialogy nasekané jak od řezníka. Z hlediska kontinuálního střihu je to čiré utrpení. Většinu času tu máme jen zběsilý záběr-protizáběr (shot-reverse-shot) - padne replika a v téže milisekundě už vidíme reakci toho druhého. Můžeme proboha nechat ta slova alespoň na chvíli viset ve vzduchu? Trpí tím hlavně expozice v prvním aktu. Chápu, Nolan si rád hraje s časem a nepochybně jde o tvůrčí záměr, ale mě to prostě nehorázně irituje. Film jako celek nepůsobí uspěchaně, makro-tempo dává smysl, ale střihová skladba jednotlivých konverzací je zkrátka vyčerpávající.
Na konci dne ale Nolanovu tvorbu zkrátka žeru. A tenhle film je certifikovaný homerický banger. Na svém blogu trávím spoustu času rozebíráním komiksů, superhrdinských eposů a akčních blockbusterů - a Homérova Odyssea je fundamentálním základním kamenem všech těhle báchorek. Je vlastně nádherné, že i po tisíciletích dokážeme nacházet nové způsoby, jak vyprávět ten samý příběh stále dokola, aniž by zatuchl. Je to totiž vyprávění, které položilo základy popkulturního eskapismu, jenž tolik milujeme dodnes. Tohle je zkrátka můj šálek kávy. A váš taky, protože to máme pevně zapsané v DNA.
Hodnocení: 9.5/10
TL;DR:
- Nolan opět dokazuje, že umí točit gigantické blockbustery s přesahem. Odyssea je fenomenologický zážitek, který vás v kině sežvýká a vyplivne.
- Příběh pracuje s archetypem hrdiny (monomýtem) a existenciálními motivy viny - sice se režisér tematicky trochu opakuje, ale funguje to skvěle.
- Herci (zejména Matt Damon a Anne Hathaway) podávají výborné, ačkoliv stylisticky diametrálně odlišné výkony, což dodává filmu fascinující divadelní ráz.
- Puristická, šedá výprava a pojetí magie čistě skrze přírodní živly umocňují prehistorickou a tíživou postapokalyptickou atmosféru.
- Střih dialogových scén je (jako tradičně u Nolana) zběsilý a nenechává dialogům žádný prostor k dýchání - jediná výrazná kaňka na kráse.
- Skvělý moderní přepis fundamentálního příběhu, na kterém stojí celý dnešní filmový eskapismus. 9.5/10.
This post (Recenze: Nolanova Odyssea je homerický banger, u kterého si (opět) nadšením cvrknete do kalhot) was last edited 1 měsíc ago.