Proč vlastně sníme? O Freudovi, potlačených tužbách a čiré významové existenci
Spánek. Ta vzácná třetina našeho života, kdy naše mozky úspěšně ignorují vnější realitu a rozhodnou se vysílat nízkorozpočtové, surreálné filmy, ve kterých skládáme maturitu z matematiky bez kalhot. Otázka, proč sníme, trápí lidstvo od nepaměti. A samozřejmě, jakmile se v historii objeví nějaká epistemologická záhada, dříve nebo později přijde vídeňský lékař s doutníkem a bohorovně prohlásí, že za to může váš vztah k matce.
Stal se Sigmund Freud obětí své vlastní teoretické konstrukce nebo měl pravdu?
Freudova "královská cesta" (a její teoretické výmoly)
Sigmund Freud ve svém opusu Výklad snů (1899) sebevědomě tvrdil, že sny jsou "královskou cestou do nevědomí". Z jeho pohledu byl sen v podstatě cenzurovaným dopisem plným potlačených přání - primárně těch sexuálních. Zde narážíme na první filozofický problém. Freudova psychoanalýza operuje s lidskou myslí jako s viktoriánským parním strojem. Tlak roste, a pokud neupustíte páru přes sen o létajícím deštníku (což je u Freuda stoprocentně falický symbol, protože u něj je falický symbol v podstatě i obyčejná lžička na kávu), systém exploduje v neurózu.
Kritika redukcionismu
Freud měl pravdu v tom fundamentálním objevu, že sny nesou význam. Mýlil se ale v tom, že tento význam musí být nutně patologický deník z naší dětské ložnice. Freud vzal nesmírně komplexní lidskou zkušenost a zredukoval ji na pudovou mechaniku.
Fenomenologie na scéně: Čirá významová existence
Nyní k té zábavnější, metafyzické části vašeho dotazu. Mluvila z Freuda "čirá významová existence"? Zde si musíme vzít na pomoc fenomenologii a existencialismus. Když Martin Heidegger ve svém díle Bytí a čas mluví o Dasein (bytí-zde, lidská existence), ukazuje nám, že člověk je ve své podstatě bytost tvořící smysl. Náš mozek nehledá významy jen tehdy, když jsme vzhůru a čteme Kanta; on je ontologicky neschopný význam netvořit. Jsme vrženi do světa a neustále ho interpretujeme.
Aplikace ve snech:
Hypotéza aktivace a syntézy Tohle je ta nudná, neurobiologická a značně přízemní teorie od Hobsona a McCarleyho z roku 1977. Tvrdí, že sny jsou jen náhodné neurologické výboje z mozkového kmene během REM fáze. Žádný hlubší smysl, jen noční údržba hardwaru. Existenciální syntéza Ale co s tímto chaosem výbojů udělá naše existenciální struktura, naše Dasein? Zpanikaří a pokusí se z toho šumu uplést koherentní narativ.
Freud tuto naši neustálou a hluboce zakořeněnou snahu po smysluplnosti vzal a nechtěně ji oblékl do korzetu svých vlastních obsesí. Freud tedy nebyl ani tak neomylným objevitelem skrytého, objektivního nevědomí, jako spíše geniálním autorem hermeneutiky, který si spletl svou vlastní interpretační metodu s objektivní realitou. Provedl přesně to, co fenomenologové nesnášejí - zaměnil mapu za teritorium. Nepozoroval "pravdu" snů, ale promítal svou vlastní strukturu významů do snů svých pacientů. Mluvila z něj tedy přesně ta čirá významová existence - jeho potřeba dát věcem řád, byť řád plný Oidipovských komplexů.
Závěrečný ontologický verdikt
Takže, proč sníme? Evoluční biologové a psychologové by vám řekli, že jde o konsolidaci paměti nebo simulaci hrozeb. Antický stoik (jako třeba Marcus Aurelius) by se pravděpodobně pousmál nad myšlenkou, že sny jsou vlastně noční premeditatio malorum - nedobrovolný trénink na nejhorší scénáře nanečisto, abychom byli přes den psychicky odolnější. Ale z čistě metafyzického a filozofického hlediska sníme zkrátka proto, že naše vědomí neumí vypnout svůj narativní motor. Jsme odsouzeni k hledání a tvoření smyslu, i když u toho zrovna bezvládně slintáme na polštář.