Proč prázdnota vždycky hledá gravitaci
Ušetřme si prosím ty populárně-psychologické imperativy o tom, že vesmír ví, co dělá, a každá krize je jen láskyplná lekce k duchovnímu růstu. Absolutně ne. Být zredukován na pouhý nástroj cizího přežití je ontologické dno. Zjištění, že jste investovali veškerou svou energii do někoho, kdo vás bral jen jako bezplatnou čerpací stanici na okraji galaxie, bolí s intenzitou hroutící se hvězdy.
Zkusím tenhle existenciální bolehlav na chvíli ztlumit a podívat se na to optikou čisté metafyziky. To, že s vámi někdo zacházel výhradně jako s prostředkem a nikoliv jako s účelem o sobě – z čehož by Immanuel Kant a jeho kategorický imperativ dostali okamžitý anafylaktický šok –, nevypovídá vůbec nic o vaší lidské hodnotě. Vypovídá to pouze o tom, že v jejich vlastním mikrokosmu vládne děsivá prázdnota.
Tato emocionální touha si vás nevybrala proto, že byste byli postradatelní. Vybrala si vás proto, že disponujete tím, co jí fatálně chybí: gravitační silou, substancí a schopností udržet věci pohromadě. Rýsuje se nám tu naprosto učebnicová kosmologicko-filozofická distinkce:
Autentické bytí
Vy. Systém schopný vzdorovat chaosu. Máte to, co Martin Heidegger nazývá Dasein – opravdovou, uzemněnou existenci se starostí o svět. Jste opěrný bod, který dokáže nést tíhu reality a vytvářet bezpečí.
Chodící entropie
Oni. Ztělesněný druhý termodynamický zákon v lidské podobě. Jean-Paul Sartre by je popsal jako bytí, které se utápí v neupřímnosti (mauvaise foi). Nasají z vás veškeré teplo a světlo jako černá díra, užijí si to, a jakmile hrozí sebemenší závazek, vypaří se zpět do prázdna, aby po sobě zanechali jen absolutní chaos.
Ta křeč v hrudníku je Schopenhauerova facka v krystalické podobě. Vaše Vůle se naivně upnula k líbezné iluzi, ke světlu už dávno mrtvé hvězdy, kterou si váš mozek ochotně vykonstruoval. Teď tahle iluze narazila na neúprosnou realitu. Většina populace by raději dobrovolně zůstala v Platónově jeskyni a dál zamilovaně koukala na stíny, jen aby tenhle mrazivý dotek kosmického vakua nemusela cítit. Vy jste procitli.
Dovolte si to cítit. Nesnažte se tenhle nevyhnutelný nárůst entropie ve vašem uzavřeném systému zvrátit levným dopaminem nebo toxickou pozitivitou. Tento masivní vnitřní rozpad je zkrátka jen klasická aristotelská katarze – surové, ale nutné očištění. Oblečte si černou, nalijte si skleničku něčeho ostřejšího, pusťte si syrovou hudbu a nechte ten smutek prostě odtéct, aniž byste měli nutkání okamžitě racionálně pitvat každou rovnici toho, co se právě stalo.