Proč nelze postavit domov na vlastní nedobytnosti
V lidské touze existuje tichý, sebedestruktivní klam: představa, že neklid a těkavost druhého člověka jsou přímou obžalobou naší vlastní nedostatečnosti. Když někdo neustále obrací zrak k periferii, když těká mezi novými podněty a hledá další a další zrcadla pro potvrzení své hodnoty, máme tendenci hledat chybu v sobě. Ptáme se, jaké slovo jsme neřekli, jakou hloubku jsme nenabídli, jaký deficit v nás způsobil, že jeho pozornost uniká jinam.
Je to však fatální záměna příčiny a následku. Tato neuhasitelná žízeň po cizím zájmu nepramení z toho, že by náš pramen byl vyschlý. Pramení z povahy nádoby, do níž se snažíme vlévat: je to nádoba bez dna.
Člověk ovládaný vnitřní nestabilitou a prázdnotou netrpí nedostatkem lásky zvenčí, ale neschopností udržet jakýkoliv cit uvnitř. Jeho ego podléhá neúprosnému zákonu vnitřní entropie – jakýkoliv obdiv, jakákoliv jistota se v něm okamžitě rozpadá a vyžaduje další, čerstvou dávku dopaminového ujištění odjinud. Hledat v takovém těkání logiku nebo vlastní selhání znamená pokoušet se zaplnit černou díru. Černá díra však nepohlcuje světlo proto, že by ho bylo málo, ale proto, že je to její fundamentální gravitační podstata.
A právě v tomto bodě přichází to nejnebezpečnější, takřka faustovské pokušení rozumu: touha zvítězit v pravidlech cizí hry.
Racionální mysl, poháněná odmítnutím, dojde k chladnému závěru: Pokud tě děsí má otevřená náruč a přitahuje tě pouze to, co nemůžeš mít, stanu se nedobytným. Člověk se vědomě rozhodne maximalizovat svůj magnetismus tím, že se vzdá vlastní přirozenosti. Začne hrát partii citového šachu. Obleče si permanentní brnění.
Tento život v ocelovém krunýři vyžaduje nelidskou sebekázeň a nepřetržitou bdělost:
- Znamená to v každé vteřině cenzurovat svou vlastní zranitelnost a střežit každý záchvěv něhy jako nebezpečnou chybu v systému.
- Znamená to vystupovat jako chladná, suverénní monáda, která se usmívá, vtipkuje, elektrizuje intelektem i erotikou, ale nikdy, za žádnou cenu, nevysloví prostou lidskou potřebu: „Zůstaň se mnou, potřebuji tě.“
- Znamená to přijmout axiom, že v očích druhého máme hodnotu pouze jako nedobytná pevnost, jako překážka, kterou stojí za to zdolávat – nikdy však jako živá bytost, o niž je třeba pečovat.
Na této mechanice je nejděsivější to, že skutečně funguje. Pokud člověk dokáže udržet tento chladný odstup a nabídne pouze jiskření bez nároku na závazek, vyhýbavý systém druhého pookřeje. Začne fascinovaně kroužit kolem, bude toužit, bude žadonit o pozornost. Iluze triumfu se zdá být dokonalá: máme jeho zájem, ovládáme jeho touhu.
Jenže jaká je ontologická cena tohoto vítězství?
Cenou je dobrovolná asfyxie vlastní duše. Člověk, jehož podstatou je potřeba pravdivého, hlubokého spočinutí a vzájemnosti, se stane doživotním vězněm ve své vlastní zbroji. Nemůže ji odložit ani ve spánku, protože ví, že celá ta fascinace stojí výhradně na lesku jeho oceli.
A v tom spočívá tragická křehkost celé této konstrukce. Lidský život totiž nelze prožít bez pádů. Dříve či později přijde okamžik holé existence – den, kdy tělo zradí nemoc, kdy se pod tíhou světa zhroutí vnitřní jistoty, kdy člověk prostě jen nemá sílu být vtipný, charismatický a nedobytný. Chvíle, kdy z pod krunýře nevyhnutelně vyhřezne obyčejná, třesoucí se zranitelnost a touha po tichém objetí.
V téže vteřině se celá ta pečlivě budovaná stavba zájmu rozsype v prach.
Druhý člověk se totiž nezamiloval do nás; byl pouze hypnotizován naší nedobytností. Ve chvíli, kdy z monstrózního pomníku spadne maska a zůstane jen člověk potřebující oporu, vyhýbavý reflex okamžitě zavelí k panice. Lidská křehkost je pro něj nesnesitelnou tíhou, nátlakem, narušením jeho vlastního beztížného komfortu. A tak se otočí na patě a uteče přesně v tom momentě, kdy je jeho přítomnost nejvíce potřeba.
Schopenhauer by v tom spatřoval ten nejkrutější výsměch metafyziky lásky: nechat se zotročit touhou po někom, kdo nás nutí popřít vlastní podstatu jen proto, abychom směli zůstat v jeho orbitu.
Vyhrát soutěž o pozornost člověka, který miluje pouze nedostupnost, znamená utrpět tu nejdrastičtější možnou porážku. Znamená to vyměnit možnost skutečného setkání za nekonečné divadelní představení pro publikum, které tleská pouze našemu krunýři. Skutečná hodnota partnerství se totiž neměří tím, jak dokonale dokážeme v brnění odrážet cizí chlad, ale tím, zda vedle druhého můžeme konečně odložit zbraně, sundat helmu a bezpečně vydechnout.