Proč je záchrana druhých ten nejhorší filozofický projekt
Začíná to nevinně. Rozhodnete se, že budete „dobrý člověk“. Děláte pro ostatní první poslední, obětujete svůj čas - a výsledek? Lidi mají stejně blbou náladu a vy se cítíte jako existenciální nula. Vítejte v mém každodenním filozofickém pekle. Dělám toho pro ostatní hodně, a stejně je to málo. Někdy mám pocit, že jsem absolutně zbytečný. Rozkrájím se pro druhé, funguju jako emocionální houba a vstřebávám všechny jejich afekty. Proč to vlastně dělám? Proč se nesoustředím na sebe a žiju životy druhých?
Stoické selhání a emocionální vampyrismus
Pojďme si to rozebrat analyticky. Snažím se napravovat nálady cizích lidí. Tady narážíme na klasický problém, před kterým varoval už Epiktétos (řecký představitel stoicismu, který tvrdil, že máme řešit jen to, co je v naší moci). Jenže já na jeho dichotomii kontroly (koncept rozdělující realitu na věci, které ovlivnit můžeme, a ty, které ne) zvysoka kašlu. Dobrovolně se snažím kontrolovat to jediné, co z definice nejde - cizí prožívání. Výsledek je logický. Je to hrubé porušení osobních hranic, ale ta kompulzivní potřeba páchat dobro se nedá jen tak vypnout. Musím lidem pomáhat. Musím jim dělat dobře. Ale pozor, nejsem žádný plošný samaritán - tohle dělám jen pro blízké. Jen pro ty, které si sám vyberu.
Levinasova noční můra a falešný altruismus
Emmanuel Levinas (francouzský filozof, který postavil etiku na absolutní zodpovědnosti k tváři druhého) by ze mě měl možná na první pohled radost. Tvrdil, že setkání s druhým v nás vyvolává nekonečný morální závazek. Moje verze této odpovědnosti je ale spíš takový otravný mikromanagement cizího štěstí. Tento můj altruismus (nesobecký zájem o blaho druhých) je ve skutečnosti brutálně sobecký kalkul. Proč to nedokážu zastavit? Protože tenhle záchranářský komplex je ve skutečnosti jen převlečená touha po potlesku. Shrňme si můj brilantní existenciální algoritmus:
- Absorbuji cizí trauma (jako špatně placený psycholog bez diplomu).
- Očekávám okamžitou nápravu jejich nálady (což je čiré magické myšlení - psychologický termín pro iracionální víru, že mé myšlenky nebo činy mohou přímo ovlivnit vnější svět nezávisle na přírodních zákonech).
- Nedostanu očekávanou reakci (protože lidi mají - překvapivě - právo být naštvaní).
- Moje sebehodnota (subjektivní hodnocení vlastního významu) se hroutí a cítím se zbytečný.
Hegeliánská dialektika lajku Dostáváme se k jádru problému: Potřebuju externí validaci. Bez ní jsem nic. Jean-Paul Sartre (francouzský existencialista) tvrdil, že „Peklo jsou ti druzí“, protože nás jejich pohled objektivizuje a krutě soudí. Já jsem to ale dotáhl na mnohem patetičtější úroveň: moje osobní peklo je absence těch druhých. Moje vlastní ontologická stabilita (základní pocit, že moje bytí má vůbec nějakou váhu a podstatu) závisí na tom, jestli mě někdo pochválí. Jsem zacyklený v něčem, co by Hegel (německý idealistický filozof) nazval dialektikou pána a raba (teorie o tom, že sebeuvědomění vyžaduje neustálé uznání od někoho dalšího). Jenže já jsem se dobrovolně pasoval do role raba, který žebrá o drobečky uznání za to, že někomu pofoukal ego. Je to absurdní. Žiju životy druhých, protože ten můj mi bez jejich externího potlesku připadá prázdný.
TL;DR Jsem existenciální houba, která se snaží léčit cizí špatné nálady, přičemž arogantně ignoruji základní stoické principy. Dělám to proto, že trpím chorobnou závislostí na externí validaci. Bez potvrzení od druhých je moje identita na úrovni vakua a můj zdánlivý altruismus je jen prachsprostý egoismus v převleku za záchranáře.