Poetry as a surveillance survival guide
“I’m Nobody! Who are you?,”
‘I’m nobody! Who are you?
Are you nobody, too?
Then there’s a pair of us – don’t tell!
They’d banish us, you know.
How dreary to be somebody!
How public, like a frog
To tell your name the livelong day
To an admiring bog!’
~Emily Dickinson
Emily Dickinson strávila většinu života zavřená v pokoji a odmítala chodit mezi lidi. Z pohledu dnešní doby - asociální podivín bez followerů a absolutní selhání osobního marketingu. Z pohledu ontologického přežití - absolutní génius.
Dnes je totiž touha "být někým" prakticky diagnóza. Ráno vstaneme a hned pociťujeme existenciální nutkání vykvákat svůj názor, fotku z dovolené nebo rovnou celý emoční kolaps do té obrovské, digitální bažiny. Chceme pozornost. Chceme, aby nám bažina zatleskala a potvrdila naši existenci. Jenže jak by vám potvrdil každý průměrný fenomenolog - v momentě, kdy svůj prožitek zredukujete na performanci pro publikum, ten prožitek uvnitř vás tak trochu umře.
Tady narážíme na docela brutální paradox moderních vztahů a toho, jak vnímáme sami sebe. Myslíme si, že neustálým sdílením budujeme identitu. Ve skutečnosti se jen rozpouštíme v anonymní mase. Naše pocity už dávno nepatří nám, staly se z nich komodity na trhu s pozorností. Radost i smutek okamžitě filtrujeme přes to, jak by vypadaly na displeji. Být neustále viděn se stalo formou násilí, které na sobě dobrovolně a s úsměvem pácháme.
Proto ve mně ta sto padesát let stará báseň o tom, jak je skvělé být "Nikdo", rezonuje víc než kdy dřív. V informační éře, kde je nucená viditelnost a absolutní transparentnost tvrdě vyžadovanou normou, už tohle prohlášení není jen plachý povzdech. Je to radikální akt vzpoury.
Být "Nikým" je dnes ultimátum luxus. Znamená to mít privilegium tichého, vnitřního života, který nepodléhá schválení cizích očí.
Proč je vlastně tak osvobozující zahodit ambice být "Někým":
- Autenticita - Vaše prožitky nepotřebují publikum, aby se staly reálnými.
- Únik z nekonečného reportování - Peklo není to, že vás nikdo neposlouchá. Peklo je to tikavé nutkání neustále všem dokazovat, že vůbec existujete.
- Ochrana vztahů - Ty nejhlubší věci se z podstaty dějí v intimitě a soukromí, bezpečně daleko od obdivující bažiny.
Takže až na vás zase přijde neodkladný pocit, že musíte nutně světu sdělit, kým jste a co si zrovna myslíte, vzpomeňte si na tu vyčerpanou, performativní žábu z básně. A raději si s klidem zachovejte status "Nikdo". Je nás takových víc - jen o sobě naštěstí nevíme.