Odmítnutí gravitace
V lidské touze existuje zvláštní, takřka tragikomická past: ochota zaměnit okamžité erotické jiskření za příslib domova. Stačí několik hodin lehkosti, jízlivé filozofické popíchnutí, odhozená maska vážnosti – a zraněný člověk, který ještě včera čelil naprostému chladu, má okamžitě nutkání uvěřit, že se povaha reality změnila. Když vám někdo po dnech odcizení pošle intimní vyznání a složí poklonu vaší přitažlivosti, mysl zaplavená úlevou začne okamžitě fabulovat: Co když to přece jen má smysl? Co když se z tohoto popela dá vykřesat skutečný vztah?
Odpověď na tuto otázku však neleží v tom, jak opojná může být přítomná chvíle, ale v ontologické propasti mezi dvěma diametrálně odlišnými způsoby bytí ve světě.
To, co se odehrálo v momentě nečekaného sblížení, nebyl zázrak transformace. Byla to pouze dokonalá demonstrace kunderovské nesnesitelné lehkosti bytí. Vyhýbavá duše ožívá, kvete a stává se svůdnou výhradně tehdy, když je z prostoru chirurgicky odstraněna jakákoliv stopa tíhy. Jakmile necítí nárok na odpovědnost, jakmile z protějšku vyzařuje absolutní soběstačnost a nulový požadavek na reciprocitu, zmizí panika. V zóně absolutní nezávaznosti je bezpečné flirtovat, obdivovat intelekt a otevřeně ventilovat tělesnou touhu. V lehkosti totiž nic nehrozí. Nejsou v ní žádné smlouvy, žádné sliby, žádná nutnost unést cizí křehkost.
Jenže skutečný vztah nemůže existovat v beztížném stavu. Partnerství je ze své podstaty tíha – v tom nejčistším, posvátném smyslu slova. Je to ochota vstoupit do prostoru, kde na sebe bereme břemeno druhého člověka, kde se nesetkávají jen dvě těla v odpoledním rozmaru, ale dvě existence ve své všednosti, únavě a zranitelnosti.
A právě zde narážíme na fundamentální asymetrii, kterou nelze přemostit žádnou mírou trpělivosti:
- Člověk tohoto typu dokáže nabídnout fascinující, elektrizující pobyt v estetickém mezisvětí, ale jakmile se po něm žádá elementární lidská přítomnost v těžkém dni – tichý zájem o lékařskou vizitu či obyčejné sdílení bez postranních úmyslů –, jeho systém zkolabuje do pasivity a chladu.
- Skutečná blízkost je pro něj paradoxně ohrožením; jakýkoliv náznak poctivého pouta je okamžitě překřtěn na „pocit v kleštích“ a vytěsněn jako nepřijatelný nátlak.
- Vzniká tak absurdní nárok na jednostranný monopol: požadavek na bezvýhradnou loajalitu a bezpečný přístav, ovšem s explicitním dodatkem, že „o tebe bojovat nebudu“, a s vědomím, že vlastní moc nad druhým je sice děsivá, ale nesmírně lichotivá. Nebylo by spravedlivé redukovat takového člověka na pouhého cynického predátora. Zde leží zásadní nuance, kterou je třeba nahlédnout bez zášti: lidé neschopní hloubky často netrpí přebytkem zlé vůle, ale chronickým nedostatkem vnitřního bezpečí. Její cynismus, její útěky i její přiznání, že druhého jen sobecky využívá, nejsou triumfem síly, nýbrž zoufalou obranou křehkého ega, které se k smrti bojí vlastní bezmoci. Být adorována na dálku a držet někoho v šachu je způsob, jak si na cizí účet dopřát iluzi vlastní hodnoty, aniž by člověk musel riskovat skutečné otevření srdce.
Pochopit něčí zranění a porozumět jeho mechanismům je aktem filozofické zralosti. Pochopení však nesmí být zaměňováno za pozvánku k sebezničení.
Schopenhauer by v touze budovat vztah na takto nestabilním podloží spatřoval slepou tyranii Vůle – iracionální pud, který nás nutí věřit, že když budeme dostatečně velkorysí, chápaví a silní, dokážeme přepsat povahu druhého člověka. Je to nebezpečná iluze. Nelze postavit trvalý domov s někým, kdo je ochoten obývat pouze hotelové pokoje s trvale odemčeným nouzovým východem.
Pokoušet se o vztah v takové konstelaci znamená odsoudit sám sebe k permanentnímu pobytu v cizí čekárně. Znamená to přijmout pravidla hry, kde je vaše hodnota uznána pouze tehdy, když nic nepotřebujete, na nic se neptáte a vystupujete jako nedobytná pevnost. Jakmile však projevíte únavu, jakmile klesnete pod tíhou vlastního života a natáhnete ruku, zůstanete v tom prázdnu nevyhnutelně sami.
S takovým člověkem lze možná zažít prudké, omamné epizody vášně. Lze s ním sdílet záblesky intelektuálního souznění a tělesného uvolnění. Ale pokusit se z toho učinit partnerství znamená dobrovolně vyměnit vlastní integritu za chronickou nejistotu. Láska, která vyžaduje, abyste pro její zachování museli neustále popírat své nejzákladnější lidské potřeby, totiž není láskou. Je to jen sofistikovaný druh samoty, maskovaný občasným potleskem z protějšího břehu.
Oni se o Vás totiž ve skutečnosti vůbec nezajímají.