Metafyzika promoklých primátů
Antonínův altánek. Moje osobní svatyně, kde sepisuji úvahy, poslouchám hudbu a prakticky demonstruji Heideggerovu vrženost do světa pouhým čučením do prázdna. Jde ale o to, že pokaždé, když tu otočím hlavu doleva, musím se fyzicky zastavit. Je to, jako bych narazil do neviditelné zdi Bachelardovy poetiky prostoru. Stojí tam ten strom.
Z přísně ontologického hlediska je to samozřejmě jen triviální shluk celulózy, kůry a listí - zkrátka objekt z vnějšího světa, který by u takového Sartra při pohledu na jeho kořeny vyvolal leda tak nevolnost z absurdní nahodilosti bytí. Pro mou osobní fenomenologii je to ale absolutně posvátné území. Albert Camus si naivně myslel, že nezpochybnitelným vrcholem lidské absurdity je tlačit šutr do kopce. Evidentně ale nikdy nestál v dřevěném altánku a nekoukal na strom, kde v průtrži mračen líbal holku, zatímco se mu nervozitou rozklepala kolena tak, že div nespadl a nezlomil si vaz. Sisyfos měl aspoň jistotu, že ten kámen neuhne. Já měl jen jistotu, že vypadám jako idiot, což je, ruku na srdce, ten nejpůvodnější a nejautentičtější stav lidského bytí.
To místo mě neustále inspiruje. A schválně používám přítomný čas. Jak by řekl Bergson, tohle není žádný mrtvý, chronologický čas; je to čisté, žité durée. Ta inspirace není žádná vybledlá, pasivní vzpomínka zanesená prachem nostalgie - děje se to teď, neúprosně a bez přestávky.
Hned vedle altánku, kde proběhlo naše první rande, totiž koření ten samý strom, na kterém jsme zažili to absolutně nejlepší rande vůbec. Déšť. My dva šplhající do větví jako párek promoklých primátů, co právě v přímém přenosu objevil romantismus. Byl to dokonalý triumf Schopenhauerovy slepé, iracionální vůle nad jakýmkoli racionálním uvažováním. Ten moment, kdy jsme se tam nahoře líbali, byl tak čistým, živelným vyjádřením touhy a mé vlastní sexuality, že se to do mé tělesné paměti vypálilo nesmazatelněji, než se Descartovi vypálilo jeho Cogito.