Happyend (2024)
Žádný obraz nevystihuje „totální rozklad mé nucené heterosexuality“ tak jako tektonické desky, co chtějí pohřbít Tokio pod zem.
Je to sice brutálně doslovná metafora puberty a coming-outu, ale v tomhle náladovém vizuálu to prostě sedí.
Kdyby mi prostě někdo tvrdil, že můj top high-school film roku bude mix státního šmírování, živelné pohromy a neschopnosti dvou kluků spolu normálně mluvit, tipoval bych, že Gregga Arakiho posedl nějaký Japonec.
Ale kdepak, tohle je Happyend od Neo Sory. Mistrovská jízda plná úzkosti, která potvrzuje, že jediná věc děsivější než digitální totalita je prostě dospívání.
Sora nás posílá do mrazivě blízké budoucnosti a schovává křehký queer příběh pod tvrdou slupku brutalistní dystopie.
P.S. Puls techna: Ten kontrast mezi sterilním vizuálem a dunivým technem je geniální - zní to přesně jako srdce, co se v záchvatu paniky snaží prorvat skrz betonový hrudník