Fenomenologie marnosti: Proč je BPD a ADHD ontologická past (a proč v ní tak rádi bydlíme)
Hraniční porucha osobnosti (BPD) říznutá ADHD je v podstatě fenomenologický lunapark, kde horskou dráhu navrhoval Markýz de Sade a obsluhuje ji křeček na amfetaminech (Ritalin, Concerta), či jiných lécích (Atomoxetin, Guanfacin)
Kombinace těchto dvou diagnóz vytváří fascinující existenciální paradox. Na jedné straně máte ADHD - neustálý deficit dopaminu, roztěkanost a neschopnost udržet pozornost na cokoli, co není absolutně stimulující. Na straně druhé máte BPD - panický strach z opuštění, fragmentovanou identitu a emocionální reaktivitu, která by rozplakala i stoického mudrce. Výsledkem je člověk, který se točí v kruzích, freneticky buduje dokonalou scénografii pro životy všech ostatních a vlastní existenci ignoruje s bravurou, kterou by mu záviděl leckterý křesťanský mučedník.
Proč to ale děláme? Proč se s takovou oblibou skládáme do úhledných origami tvarů, jen abychom se perfektně vešli do cizí kapsy, a proč je tohle utrpení tak opojné?
Věčný návrat křečka v kolečku
Friedrich Nietzsche představil koncept věčného návratu téhož - myšlenku, že vesmír a veškerá existence se neustále opakují v nekonečném cyklu. Pro průměrného člověka je to děsivá představa. Pro jedince s BPD a ADHD je to úterní odpoledne (víme o čem mluvíme, že?)
Neustále se točíme v kruhu mezilidských vztahů, protože je to jediný chaos, kterému bezpečně rozumíme. Náš mozek potřebuje stimulaci (ADHD) a zároveň zoufale potřebuje ujištění, že nebude opuštěn (BPD). Jak tento logický rébus vyřešit?
- Najdeme si objekt zájmu (oblíbeného člověka).
- Upneme na něj veškerý svůj hyperfokus a analytický potenciál.
- Začneme anticipovat a uspokojovat každou jeho potřebu dřív, než si ji vůbec uvědomí.
- Zcela vymažeme vlastní potřeby, protože ty jsou jednak strašná nuda a jednak hrozí, že by mohly vést ke konfliktu. Ne, že bychom s nimi přestali. Ony prostě a jednoduše neexistují.
Tento cyklus je v podstatě perverzní formou Nietzschova "Amor fati" (lásky k osudu). Milujeme svůj destruktivní osud, protože ačkoli nás ničí, dává našemu jinak naprosto chaotickému dni jasnou strukturu a cíl.
Lacanovské zrcadlo a outsourcing identity
Proč neumíme uspokojit sebe? Odpověď je brutálně jednoduchá a francouzský psychoanalytik Jacques Lacan by z ní měl upřímnou radost: Protože žádné "sebe", které by šlo uspokojit, vlastně necítíme.
Jedním z jádrových symptomů BPD je difuze identity - pocit chronické, ozvěnou znějící prázdnoty. Když nevíte, kdo jste, co chcete, nebo jakou máte hodnotu, je pohled do vlastního nitra naprosto děsivý. Zde nastupuje mechanismus, který Lacan trefně shrnul do teze, že touha člověka je vždy touhou Druhého.
Dělat vše pro druhé je tak dokonalý mechanismus úniku. Outsourcujeme svou existenci na externího dodavatele. Stáváme se zrcadlem. Pokud jsme přesně to, co ten druhý potřebuje, naše existence je logicky ospravedlněna. Nemusíme vůbec řešit děsivou Sartrovskou svobodu volby, protože nám náš smysl diktují momentální nálady našeho okolí. Jsme existenciální chameleoni s vynikajícím smyslem pro drama. Sladká agónie: To velmi vzdálené "Něco". Je to až vlastně Kafkovsky geniální, když se nad tím "zamyslíte".
Ptáte se, v čem tkví ta představa se takhle mrskačit a proč nám to dělá tak dobře. A taky, co je to to "velmi vzdálené", díky čemu si nemůžeme pomoci. Jistě, invalidizující prostředí v dětství a raná traumata jsou hlavními architekty tohoto cirkusu. Ale ten původní stavební materiál je mnohem, mnohem starší.
Tady se musíme obrátit k Arthurovi Schopenhauerovi a jeho pojetí Vůle. A to, prosím, pozor, protože nutná dávka pesimistického nadhledu je a bude nutná. Schopenhauer tvrdil, že podstatou veškerého bytí je slepá, iracionální a neukojitelná síla, která nevyhnutelně vede k utrpení. Pro člověka s naší neuro-psychologickou výbavou je klid stavem absolutního ohrožení. Pokud je ticho a mír, ADHD mozek umírá nudou a BPD mozek začne okamžitě panikařit, že ticho znamená blížící se katastrofu a opuštění.
Utrpení z toho, že se do krve obětujeme pro druhé, nám dělá dobře hned z několika důvodů:
- Je to nesmírně stimulující drama, které nám dodává stabilní přísun dopaminu.
- Je to bezpečné utrpení, protože dokonale známe jeho scénář. Hrajeme roli ušlechtilé a nedoceněné oběti.
- Dává nám to iluzi moci. Hegelova dialektika Pána a Raba nás učí, že pán se nakonec stává zcela závislým na otrokovi, který pro něj pracuje. Naše extrémní "služba" je ve skutečnosti velmi chytře maskovaný pokus o absolutní kontrolu nad tím druhým.
To velmi vzdálené "něco", co nás nutí v tom pokračovat, je fundamentální ontologická trhlina. Nedokážeme si pomoci, protože se nesnažíme jen napravit své dětství. Snažíme se zalepit černou díru v samotném předivu reality. Tím, že se snažíme splynout v jedno s Druhým, se zoufale snažíme přechytračit samotnou lidskou oddělenost, smrtelnost a samotu. Jenže podstata černé díry není, že by mohla jít nějak zaplnit. Už čistě z fyzikální zákonitosti.
Je to nakonec docela ironické, ne? Hrajeme roli dokonalého zachránce a obětavého mučedníka tak přesvědčivě, až úplně zapomeneme, že jediné publikum, které na konci představení v tomhle divadle zůstane sedět, jsme my sami.
A teď už jen otázka, komu patří vytoužený potlesk?