[CZ] Going alone: Bohnice, Solitude, and Unfiltered Noise
Možná je to jen v mé hlavě, ale přijde mi, jako by kolem dělání určitých věcí o samotě existovalo nevyslovené stigma. Cítím to obzvlášť tady v Česku. Večeřet v lepších restauracích, cestovat, chodit do kina.
Představuje to přitom naprostý paradox. Náš národní étos stojí prakticky na tvrdohlavé, mrzoutské misantropii; společnost ostatních lidí většinou nesnášíme, odstup jsme povýšili na umění, a přesto ve vteřině, kdy někdo tuhle asociální filozofii dotáhne na veřejnosti do logického důsledku, vyletí obočí nahoru. Pohledy davu okamžitě zpozorní. Je to Sartrovo L'enfer, c'est les autres v přímém přenosu - od davu nechcete vůbec nic, ale v ten samý moment vás paralyzuje strach, že vás zobjektivizují na „toho člověka, co sedí sám“.
Samozřejmě jsem všechny tyhle věci sólo dělal, ale rozhodně jsem se u toho necítil ve své kůži. Když jsem byl na pracovních cestách, chodil jsem do dobrých podniků sám, schválně odříznutý od kolegů. Cestovat do zahraničí na vlastní pěst může být neuvěřitelně obohacující zkušenost. Sakra, i pouhé sbalení krosny a pár dní v divočině vám dokáže změnit život - čistý, nezprostředkovaný kontakt se světem, kde vaše souřadnice v časoprostoru patří výhradně vám.
A pak je tu kino. Nevím proč, ale připadá mi to v poslední době divné.
Už tolikrát jsem byl skálopevně rozhodnutý, že prostě vyrazím sám. Jenže přesně ve chvíli, kdy si chci koupit lístek na jakýkoli film, mě něco zarazí. Náhlé, iracionální tření. Prostě jsem to nedokázal. Je to absurdní, ale došlo mi, že bych se v tom sále sám cítil hluboce nepatřičně - izolovaná monáda unášená v moři synchronizovaných sociálních jednotek.
Takže jsem si to nakonec stáhl.
Pochopitelně jsem okamžitě nažhavil grandiózní intelektuální aparát racionalizace: namluvil jsem si, že mám absolutní suverenitu nad vlastním prostředím. Žádné zářící displeje telefonů protínající šerosvit, žádní teenageři zvyšující akustickou entropii sálu tím, že agresivně přežvykují popcorn jako tupé hovězí, a k tomu ušetřím fůru peněz. Učebnicový příklad neautentického jednání (mauvaise foi). Hluboko uvnitř, pod vší tou sebeospravedlňující dialektikou, totiž znám pravdu: prostě jsem vyměkl.
Je to zkrátka divné.
Co se týče víkendu
Uvědomil jsem si, že spousta mých posledních zápisků měla nějaké konkrétní téma. V hlavě se mi usadí myšlenka a já pak vynakládám vážné úsilí, abych ji systematicky rozebral, skoro jako bych se kolem ní snažil vystavět úhledný malý filozofický rámec. Samo o sobě na tom není nic špatného; jen to vůbec není důvod, proč jsem tady začal psát.
Asi jsem zaregistroval slušnou čtenost a podvědomě jsem se cítil nucený psát sevřenější, kurátorované texty - tiše jsem podlehl teleologické pasti tvorby obsahu, kde každá věta musí obhájit svou existenci před neviditelným publikem. Já jsem se sem ale přišel vykecat. Nejsem tu od toho, abych dělal akademický výzkum, posedle text přepisoval nebo kalkuloval s tím, co by nějakému hypotetickému čtenáři mohlo zachutnat.
Nikdy ze mě nebude profesionální spisovatel, populární „blogger“ ani vůbec nikdo veřejně známý. A jsem s tím naprosto srovnaný. V epikúrejském imperativu lathe biōsas - žij skrytě, mimo panoptikon internetového uznání - se skrývá nesmírná, tichá svoboda. Občas chci jen vzít syrové myšlenky z hlavy a vyklopit je na obrazovku. Mechanické klapání klávesnice a mentální rovnováha, která po něm následuje, bez ohledu na to, jak jepičí život tenhle termodynamický reset má.
Na víkend jsem neměl žádné plány. Jen línou bohnickou sobotu, jen pro mě a mou hlavu.
Vychutnat si kafe a ticho.