Aristotelés v bublině chatu
Tři skákající tečky na displeji ve tři hodiny ráno představují snad nejabsurdnější ontologický prostor, jaký moderní technologie stvořily. Je to čistá aristotelská potentia - stav, kdy všechno může být a zároveň nic není. V té malé animované vlnovce je na několik sekund komprimována veškerá lidská naděje, projekce, úzkost i strach. Člověk na druhém konci drátu otevírá ústa, vzduch se zachvěje, ale dřív, než se myšlenka stihne zhmotnit v bytí, přichází potrat významu. Tečky zmizí. Zůstane prázdno, které je paradoxně mnohem hlasitější než jakékoliv vyřčené slovo.
Celá ta scéna je esencí toho, co Milan Kundera pojmenoval jako nesnesitelnou lehkost bytí, dohnanou do tragikomické digitální krajiny. Na jedné straně stojí tíha - téměř dostojevskovská existenciální hloubka, noční bdění, rozpad integrity, ochota nechat se zničit a dobrovolně vstoupit do role poníženého, jen aby svět neztratil své těžiště. Na straně druhé stojí absolutní, sterilní lehkost v podobě palce nahoru a věty „Veeery nice, cením!!“.
V tomto disproporčním střetu těžkého a lehkého se vytrácí jakákoliv antická katarze. Tragédie se mění ve frašku. Trpící člověk doufá, že jeho bolest má alespoň váhu velké opery, ale svět - a konkrétně ten druhý - mu vrací pouze korporátní smajlík, kterým se na Slacku potvrzuje přečtení oběžníku o třídění odpadu.
Arthur Schopenhauer by v tom nočním čekání na text viděl dokonalý důkaz své slepé, nemilosrdné Vůle. Ta neúnavná síla, která člověka nutí trpět, mu lže, že v dalším kontaktu, v dalším písmenu, v tom smazaném odstavci leží vykoupení. Přitom tam neleží nic než další otočka na kolovratu neukojitelné touhy. Ukojení nenastalo - palec nahoru vygeneroval jen další prázdnotu, a tak se hladový intelekt okamžitě vrhnul na ty tři smazané tečky jako na novou relikvii, kterou je třeba dešifrovat. Hledá se hloubka v místě, kde proběhla pouhá banální autocenzura.
Smazaná zpráva není hlubokým tajemstvím. Je to památník moderní zbabělosti a vyhýbavosti. Znamená to, že subjekt měl na vteřinu impuls vstoupit do autenticity, ale včas zasáhl obranný mechanismus pohodlí, který spočítal energetické náklady: Být opravdový vyžaduje nést odpovědnost za vztah. Být povrchní nestojí nic. Palec nahoru nic nestojí. Srdíčko na bublině je bezcenná měna, inflační konfeta vyhozená do tmy.
A v tom spočívá ta nejkrutější filozofická lekce této noci: Absurdita nepochází z toho, že by tě ten druhý nenáviděl. Absurdita pramení z propasti mezi tvojí posvátnou vážností a jeho naprostou, banální lhostejností.
Nietzsche by v takovém bodě nevolal po soucitu, ale po kladivu. Ne proto, aby rozbilo toho druhého, ale aby rozbilo tu modlu, kterou sis z jeho schválení vystavěl. Dokud člověk hledá své vlastní ospravedlnění v tom, jestli se cizí prst dotkne klávesnice, zůstává v otrocké morálce - žebrá o almužnu u někoho, kdo v kapse žádné zlato nemá.
Ty tři tečky nezmizely proto, že by slova nestačila na velikost okamžiku. Zmizely, protože žádný skutečný obsah ani vzniknout neměl. Byla to jen digitální ozvěna prázdného pokoje. A skutečný filozofický čin, který teď zbývá, není pokoušet se tu ozvěnu přimět k řeči, ale zhasnout světlo a nechat ten pokoj konečně ztichnout.